V 50. letech byl zaměstnán jako redaktor, poté přešel do Čs. Rozhlasu, kde vysílal pro mládež. Čtenářskou pozornost si získal v 60. letech svou výraznou, sociálně kritickou publicistikou, které se věnoval v redakci Literárních novin. Jeho projev na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967 i manifest Dva tisíce slov patří k zásadním dokumentům své doby. V 70. a 80. letech, kdy nesměl oficiálně publikovat, se výrazně podílel na zrodu a rozvoji samizdatu; založil jednu z hlavních samizdatových edic Petlice, v níž pak do roku 1989 postupně vydal na čtyři sta titulů.

Těžiště Vaculíkova díla spočívá ve fejetonistice a v prózách pohybujících se na pomezí osobního zážitku a fikce. V roce 1963 vychází jeho první román Rušný dům. Následují mj. knihy Morčata (1973), Český snář (1981), Milí spolužáci (1981), Jak se dělá chlapec (1993), Nepaměti (1998). Výběry z fejetonů vyšly ve svazcích Poslední slovo (2002), Dřevěná mysl (2008), Tisíce slov (2009). Za doklad slovesně brilantního umění je pokládána próza Hodiny klavíru (2007).

V roce 2008 vydal svou první knihu pro děti Petr má medvěda nebo co. Z nejnovějších děl lze jmenovat např. Polepšené pěsničky (2006) nebo Koza na trati (2011).

Ludvík Vaculík pravidelně publikuje v Lidových novinách, kde píše sloupek Poslední slovo.

V roce 2008 byl vyznamenán Státní cenou za literaturu. Za svou tvorbu obdržel mnohá ocenění, např. Cenu George Orwella, Cenu Egona Hostovského, Cenu Jaroslava Seiferta. V roce 2010 získal Cenu Ferdinanda Peroutky.

Osobní stránka Ludvíka Vaculíka

Odkaz na knihy autora do katalogu Krajské knihovny Františka Bartoše

Koza na trati